Fotografie z mise v říjnu 2009
skip to main |
skip to sidebar
Říká se, že kdo stane jednou na africkém kontinentu, bude se navždy vracet.
Mohu potvrdit. I já patřím mezi ty, jež černý kontinent očaroval, chytil za srdce a už nepustil. Poprvé jsem se vydala na cestu do východoafrické Keni v květnu 2006. Tato cesta obrátila můj život naruby a nasměrovala tak, jak jsem si neuměla vůbec představit. Řízením osudu se stalo, že jsem bezmála tři měsíce žila ve vesnici s lidmi kmene Giriama a vím, že zkušenosti zážitky a poznatky z úplně jiného světa mi pomohly podívat se na život z té "druhé strany", přijmout rozdílnosti a cítit, že i tam jsem doma.
To, co se nám z "civilizovaného světa" zdá důležité, je k ničemu ve vesnici bez vody, bez elektřiny, s dírou do země a dvěma kameny místo WC, umyvadlem vody pro dva na celý den.
Od té doby uplynula spousta vody. Do Keni se vracím nejen za svými přáteli, ale především za 40-ti sirotky místního dětského domova, který jsem tenkrát v r. 2006 navštívila.
To, co se nám z "civilizovaného světa" zdá důležité, je k ničemu ve vesnici bez vody, bez elektřiny, s dírou do země a dvěma kameny místo WC, umyvadlem vody pro dva na celý den.
Od té doby uplynula spousta vody. Do Keni se vracím nejen za svými přáteli, ale především za 40-ti sirotky místního dětského domova, který jsem tenkrát v r. 2006 navštívila.